Podzemní poklad Zlatých Hor - Co všechno ukrývá zdejší ložisko

01.09.2026 07:30

Aktualizováno: 01.09.2026 07:30

Co skutečně ukrývají Zlaté Hory? Zlato, strategické kovy a plán nového českého dolu

Pod Příčným vrchem neleží pohádková zlatá žíla, kterou by stačilo sledovat krumpáčem. Skrývá se tam něco geologicky mnohem zajímavějšího: nepravidelná soustava rudních čoček se zlatem, stříbrem, mědí, zinkem, olovem a patrně také galiem. První část studie proveditelnosti nyní ukázala nejen množství kovů, ale také možnou podobu dolu, úpravny a celé cesty zlata z horniny až ke konečnému produktu.

Na Rawgold.eu jsme o novém průzkumu psali už v článku Zlaté Hory znovu na zlaté mapě Česka. Tehdy byly čerstvě zveřejněny zásoby a o podobě případného projektu se vědělo podstatně méně. Nové podklady DIAMO už dovolují nahlédnout hlouběji – téměř jako bychom sledovali cestu jedné tuny rudy od odstřelu v podzemí až po oddělení posledních gramů zlata.

Hora plná kovů, ne pouze zlata

Ložisko Zlaté Hory–západ je polymetalické. To znamená, že v jedné rudě není jen jeden využitelný kov, ale hned několik. Podle výpočtu zásob zpracovaného podle mezinárodního standardu JORC se zde nachází přibližně:

• 10,89 tuny zlata – přibližně 350 000 trojských uncí,
• 8,63 tuny stříbra,
• 25 000 tun zinku,
• 5 600 tun mědi,
• 1 600 tun olova.

Při laboratorních rozborech se sleduje také síra a další průzkum prověřuje obsah galia. Právě galium je mimořádně zajímavé: používá se v polovodičích, LED technologiích, optických vláknech, vysokofrekvenční elektronice i obranném průmyslu. Nejde zatím o započítaný hlavní produkt projektu, ale jeho potvrzení v ekonomicky využitelném množství by význam ložiska dále zvýšilo.

Z pohledu zlatokopa je lákavé dívat se především na číslo 10,89 tuny zlata. Skutečnou silou Zlatých Hor je však právě kombinace kovů. To, co by při započtení samotného zlata mohlo být hraniční, může díky současnému získávání mědi a zinku dávat ekonomický smysl. Zlato je nejcennější složkou projektu, ale není v hoře samo.

Žádná souvislá žíla: podzemní „chobotnice“ rudních čoček

Zlatohorské zrudnění není pravidelná zlatá stěna. Rudní tělesa mají podobu nepravidelných čoček, které mohou měřit několik desítek a výjimečně i nižší stovky metrů. Jednotlivé zrudněné partie se větví, zužují, spojují a zase mizí. Proto se pro jejich prostorový tvar někdy používá přirovnání k chobotnici.

A právě zde začíná dobrodružství moderního prospektora. V širším okolí ložiska bylo v minulosti odvrtáno přibližně 1 400 vrtů o souhrnné délce téměř 150 kilometrů. Nový průzkum k nim přidal další podzemní vrty. Staré dobývky byly naskenovány technologií LiDAR a historická data, nové vrty, obsahy kovů i geologické popisy hornin se skládají do trojrozměrného modelu podzemí.

Jádrový vrt mívá průměr asi 75 milimetrů a vydá kamenné jádro o průměru přibližně 46 milimetrů. To se popíše, vyfotografuje a podélně rozřízne. Jedna polovina zůstává uložená jako archiv, druhá se po metrových úsecích drtí, mele a analyzuje. Z několika centimetrů horniny tak geologové postupně rekonstruují těleso ukryté stovky metrů pod povrchem.

Kolik zlata obsahuje tuna zlatohorské rudy?

Obsah zlata je velmi proměnlivý. Některé úseky jsou téměř hluché, zatímco nejbohatší vzorky překračují 100 gramů zlata v tuně horniny. V mimořádně bohatých partiích byly uváděny hodnoty až kolem 150 g/t. Taková čísla ale nelze vztahovat na celé ložisko.

Za běžnou ložiskovou koncentraci ve Zlatých Horách se považuje přibližně 5 gramů zlata na tunu. Pro představu: z jedné tuny horniny by při takové kovnatosti teoreticky vzniklo zlato přibližně o hmotnosti menšího prstenu. Jenže ani toto množství nelze získat beze zbytku – část rudy zůstane z technických důvodů v podzemí a část kovu se ztratí během úpravy.

Geologická zásoba není totéž co vytěžené zlato

První studie pracuje s tempem zpracování přibližně 200 000 tun rudy ročně. Z geologické zásoby téměř 11 tun zlata modeluje získání asi 620 kilogramů zlata ročně, tedy celkem 6,2 tuny za deset let těžby. Současně předpokládá roční produkci přibližně 1 556 tun zinku a 265 tun mědi.

Pro praktičtější představu zlatokopa: běžný stavební kyblík o objemu 15 litrů naplněný rozdrcenou rudou by vážil přibližně 22 až 25 kilogramů. Při kovnatosti 5 g/t by takový kyblík obsahoval teoreticky asi 0,12 gramu zlata. Na čtyřgramový zlatý prsten by bylo potřeba přibližně 35 plných kyblíků horniny – a to stále ještě před započtením ztrát při těžbě a zpracování.

Jednoduchým podílem vychází, že model počítá se získáním asi 57 % evidovaného zlata. Nejde však jen o účinnost jedné technologie. Rozdíl zahrnuje celý řetězec: část ložiska, kterou lze bezpečně vydobýt, příměs hlušiny i ztráty při drcení, třídění, flotaci a následném získávání kovů. Při uvedeném ročním výkonu odpovídá výsledná produkce průměrně asi 3,1 gramu získaného zlata z každé zpracované tuny rudy.

Deset let navíc není předem určená životnost dolu. Jde o výpočtový rámec současné studie: zhruba tři roky přípravy, deset let provozu a dva roky ukončování, sanace a rekultivace. Pokud další průzkum potvrdí pokračování rudních těles nebo se podaří lépe využít známé zásoby, může být skutečný provoz delší.

Jak by se zlato těžilo: pod zemí, ne v povrchovém lomu

Navrhovaný projekt nepočítá s obrovskou povrchovou jámou v Jeseníkách. Ložisko by se zpřístupnilo pomocí stávajících podzemních chodeb bývalého dolu a ruda by se dobývala vrtáním a odstřely. Povrchový provoz by byl soustředěn především do brownfieldu bývalých Rudných dolů – tedy na místo, které už v minulosti sloužilo hornictví a průmyslu.

To je pro celý záměr zásadní. Místo budování kompletního dolu na zelené louce lze navázat na existující podzemí i průmyslový areál. Samozřejmě by bylo nutné znovu ověřit stabilitu důlních děl, větrání, vodní režim, bezpečnost odstřelů a další parametry. Výchozí situace je ale podstatně příznivější než u úplně nového ložiska.

Cesta rudy: gravitace, bublinky a bakterie

Po vyvezení na povrch by ruda prošla několika kroky:

1. Drcení, třídění a mletí – hornina se rozmělní tak, aby se uvolnila zrna rudních minerálů.
2. Gravitační separace – nejhustší částice se oddělí podle hmotnosti. To je princip, který každý zlatokop zná z pánve nebo splavu, pouze v průmyslovém a přesně řízeném provedení.
3. Flotace – rozemletá ruda se promíchává ve vodě se vzduchovými bublinkami. Vybrané minerály se zachytávají na bublinkách, vystoupají k hladině a vytvoří koncentrovanou pěnu.
4. Další zpracování koncentrátu – zde se stále porovnávají varianty. Ověřuje se biologický rozklad sulfidů pomocí bakterií (BIOX) a přímá oxidace sulfidů (Albion proces).
5. Získání kovů – cílem je oddělit zlato a další prodejné kovové produkty.

Současná studie s použitím kyanidu nepočítá. Mezi prověřovanými možnostmi je loužení pomocí glycinu, aminokyseliny využitelné pro selektivní získávání kovů, a biologické postupy, při nichž mikroorganismy pomáhají rozkládat minerály uzavírající zlato. Konečná technologie však zatím není vybrána; rozhodnou další testy a podrobnější studie.

ilustrační obrázek

Kde se bude ruda zpracovávat?

Základní úprava rudy – drcení, mletí, gravitační separace a flotace – má podle dnešního návrhu probíhat především ve stávajícím průmyslovém areálu bývalých Rudných dolů ve Zlatých Horách. Smyslem je zabrat minimum nových ploch a ponechat co největší část práce i přidané hodnoty v Česku.

U poslední fáze zatím není definitivně rozhodnuto. Starší projektové materiály upozorňovaly, že v Česku není huť schopná z polymetalického koncentrátu vyrobit čistou měď a zlato, a počítaly proto s prodejem koncentrátu specializované zahraniční huti. Novější studie již ověřuje možnosti dalšího zpracování, včetně biologických a bezkyanidových postupů, s ambicí dojít co nejblíže k vlastním konečným kovovým produktům. Přesné místo a technologie finálního získání kovů tedy zůstávají otevřené.

Co zůstane po oddělení kovů?

Moderní důl není jen otázkou toho, co se vytěží, ale také co se stane se zbytkem. Projekt počítá s návratem jemného materiálu po úpravě zpět do vytěžených podzemních prostor, kde by sloužil jako jejich výplň a stabilizace. Nové povrchové odkaliště se podle současného návrhu budovat nemá. Část dalších materiálů by mohla najít využití jako stavební surovina.

Podobně uzavřeně má pracovat voda. Úpravna by podle studie potřebovala asi 117 000 m³ vody ročně. Zdrojem má být důlní voda z jámy č. 3, odkud dnes vytéká přibližně 160 000 m³ za rok. Použitá voda by se vracela do technologického oběhu a před spuštěním provozu by se modernizovala existující čistírna důlních vod.

Proč může obnovení těžby dávat smysl

Každá těžba má dopady a bylo by nepoctivé tvrdit opak. O dopravě, hluku, prašnosti, vodě a otřesech musí rozhodovat měření, podrobná studie a proces EIA – ne reklamní hesla ani strach bez dat. Současně ale není rozumné předstírat, že kovy, které denně používáme, vznikají bez těžby. Pokud je nevytěžíme v Evropě pod přísnou kontrolou, dovezeme je ze zemí, kde mohou být ekologické i pracovní standardy výrazně slabší.

Zlaté Hory nabízejí neobvyklou kombinaci: známé a už částečně otevřené ložisko, stávající důlní chodby, průmyslový brownfield, více využitelných kovů v jedné rudě a možnost moderního zpracování bez kyanidu. Studie předběžně počítá asi se 120 pracovními místy. Při jejích dnešních parametrech by do rozpočtu Zlatých Hor mohlo plynout přibližně 8,3 milionu Kč ročně a do Heřmanovic asi 2,8 milionu Kč ročně; jde však zatím o modelové odhady, nikoli slíbené částky.

Podporovat myšlenku těžby proto nemusí znamenat podepsat bianco šek jakékoli podobě projektu. Může to znamenat požadovat, aby se domácí ložisko poctivě prověřilo, aby technologie odpovídala dnešním možnostem, aby region z projektu skutečně těžil a aby byly předem stanoveny měřitelné podmínky ochrany vody, krajiny, obyvatel i speleoterapie.

Tip na výpravu pro zlatokopy a milovníky hornictví

Zlaté Hory stojí za návštěvu bez ohledu na to, zda se průmyslová těžba jednou obnoví. Krajina je doslova učebnicí historie dobývání zlata. Výpravu lze spojit se Zlatorudnými mlýny v Údolí ztracených štol, hornickými naučnými stezkami, okolím Příčného vrchu a návštěvou zpřístupněné Poštovní štoly. Právě tam člověk nejlépe pochopí, že současný průzkum nezačíná na neznámém místě – navazuje na staletí prospektorství, rýžování a hlubinného hornictví.

Zlaté Hory mohou znovu psát českou hornickou historii

O zahájení těžby stále rozhodnuto není. První studie pouze potvrdila, že projekt dává technický a předběžně také ekonomický smysl a zaslouží si další prověřování. Následovat musí podrobnější studie, pokračující průzkum, posouzení EIA, územní plánování, povolovací řízení a veřejná diskuse.

Pro zlatokopa je však už nyní fascinující samotný rozsah příběhu. Drobné zlatinky v potoce jsou posledními svědky mnohem většího geologického systému ukrytého pod horou. A jestli se jednou české zlato znovu vydá z Příčného vrchu na povrch, nepůjde o návrat ke středověku. Měl by to být důkaz, že hornická tradice může pokračovat s technologiemi a pravidly 21. století.

Ať se zlatí!

Zdroje a další čtení: DIAMO – Co ukázala první část studie proveditelnosti?; informační brožura DIAMO, červenec 2026; DIAMO – Co se děje ve Zlatých Horách dnes?; výsledky průzkumu a výpočet zásob. Údaje odpovídají zveřejněným podkladům dostupným v srpnu 2026 a mohou se v dalších stupních projektu změnit.