Domů > Články > Historie zlata > Pravěká řeka Berounka

Pravěká řeka Berounka

16.02.2022 12:16

Aktualizováno: 24.06.2025 17:41

Historie Berounky

Berounka je významná řeka západní části České republiky, protékající Plzeňským a Středočeským krajem a zasahující i do Prahy. Jedná se o největší levostranný přítok Vltavy. Vzniká v Plzni soutokem řek Mže a Radbuzy a její délka činí přibližně 139 km. Pokud však počítáme i její pramenné zdrojnice (nejdelší je kombinace Radbuzy a Úhlavy), dosahuje celková délka až 252 km. Povodí Berounky pokrývá plochu téměř 8 856 km², z čehož menší část zasahuje i na území Bavorska. Prameny jejích zdrojnic najdeme v pohořích Český les a Šumava. Nejvyšší průtoky bývají typicky na jaře. Do Vltavy se Berounka vlévá v Praze na soutoku u Lahovic.

Geologický vývoj oblasti dnešní Berounky sahá až do období starších třetihor. Tehdy se zde rozprostíralo plošinaté území v nadmořské výšce kolem 400 metrů. Původní říční systémy odváděly vody převážně k severozápadu, společně s odvodněním středních Čech. Vlivem pozdějších tektonických pohybů vznikly například plzeňská kotlina a další části říční sítě, které směřovaly severně pod Krušné hory.

Předchůdcem dnešní Berounky byla tzv. Praberounka. Ta kdysi odtékala od oblasti poblíž Kralovic přes Holovousy, Unhošť a Horoměřickou pláň směrem na východ. Ústila tehdy do mořského zálivu, který pokrýval část východních Čech. V období neogenu (asi před 25 až 2 miliony lety) byla právě Praberounka nejvýznamnějším tokem středních Čech. V té době se do ní vlévala i Vltava, která pramenila v oblasti dnešního Orlíku. K zásadní změně došlo až během mladší části neogenu (pliocénu), kdy Vltava získala větší povodí na jihu Čech a stala se hlavní českou řekou. Na základě těchto poznatků lze považovat Berounku za jednu z historicky nejstarších řek na našem území.

Stará koryta řeky Berounky

Málokdo ví, že původní poloha obce Dobřichovice nebyla tam, kde ji známe dnes, ale v oblasti dnešního Karlíku. Důvodem byla pravděpodobně přítomnost důležité dopravní křižovatky a možná i tehdejší poloha toku řeky Berounky (dříve Mže). Řeka totiž v průběhu věků měnila nejen svůj tvar, ale i trasu. K tomu docházelo přirozeně – například v důsledku usazování sedimentů, nebo při velkých povodních, kdy si voda hledala novou cestu krajinou. Na některých leteckých a satelitních snímcích jsou dodnes patrné stopy po těchto starých říčních ramenech.

Nejlépe je to vidět na ortofotomapách dostupných přes katastr nemovitostí. V některých oblastech lze staré říční meandry rozpoznat podle křivolakých hranic pozemků, které jejich trasu kopírují. Přestože jsou tyto pozůstatky na snímcích zřetelné, chybí doposud podrobnější výzkum, který by přesně zmapoval, kudy řeka v minulosti tekla a kdy ke změnám docházelo.

Na stránkách obce Dobřichovic je také zmínka

Podle historických pramenů sahá osídlení Dobřichovic mnohem dál do minulosti, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejstarší osada se nacházela v oblasti dnešního Karlíku, zhruba jeden a půl kilometru od současného centra obce. Právě zde se usadil slovanský rod, po němž bylo sídlo pojmenováno jako Dobřichovo. V Karlíku tehdy stával opevněný hrádek a románská rotunda a v blízkosti se nacházela tvrz, která chránila důležitý brod přes řeku Berounku. Toto území patřilo k državám českých panovníků až do poloviny 13. století, kdy přešlo pod správu pražských Křižovníků.

Historie Karlíka podle místních záznamů

Na konci svého života věnoval kníže Boleslav II. nově založenému benediktinskému klášteru sv. Jana Křtitele na soutoku Vltavy a Sázavy (dnešní ostrov sv. Kiliána u Davle) osadu Karlík, včetně místní kaple a desátků od obyvatel. Benediktinští mniši se o dar pečlivě starali a u Berounky na místě původní tvrze vybudovali dvorec s novou tvrzí, jejímž hlavním úkolem bylo chránit důležitý brod přes řeku. Právě kolem tohoto místa začala postupně vznikat osada, z níž později vyrostly Dobřichovice. Mniši zároveň přeměňovali okolní krajinu - odlesňovali, vysušovali mokřiny a zakládali pole.

S tím, jak Dobřichovice rostly, význam Karlíka naopak postupně slábl a centrum osídlení se přesunulo právě k Berounce. Pozdější výstavba křížovnického zámku v Dobřichovicích už přímo souvisela s existencí brodu, který tehdy vedl přímo v těchto místech. Obyvatelé Dobřichovic byli díky tomu často spojeni s dopravou - jako průvodci, nosiči, hostinští nebo obchodníci. Brod byl postupně nahrazen přívozem, který sloužil až do 19. století, kdy vznikl první most - ten však již dnes neexistuje.

Podrobnější pohled do minulosti

Když se zadíváme na svahy mezi Kazínem a Zbraslaví, které stoupají směrem k brdskému hřebeni, můžeme si všimnout terasovitých stupňů - jako by od údolí Berounky až k Cukráku vedlo mohutné schodiště. Ve skutečnosti jde o říční terasy, zbytky původních koryt řeky z dávných dob. Málokoho by asi napadlo, že dnešní zástavba Vráže stojí v místě, kde se kdysi rozlévalo široké koryto pravěké Berounky. A oblasti, kde dnes najdeme Dolní Černošice, se tehdy nacházely zhruba 80 metrů pod dnešním povrchem. Řeka se musela postupně zařezávat do krajiny a přitom odplavit obrovské množství horniny, než dosáhla své dnešní podoby.

Tento proces modelování údolí trval z lidského pohledu nepředstavitelně dlouho - přibližně milion let. V měřítku geologického času, který sahá až k samotnému vzniku Země, však jde jen o nepatrný okamžik. Abychom porozuměli vývoji údolí Berounky během této poslední etapy historie Země - období čtvrtohor - je třeba zkoumat říční usazeniny, které terasy tvoří. Rozložení těchto teras na dolním toku řeky ukazuje přiložený obrázek.

Zdroj: http://www.lahovicky.cz/products/praveka-reka-berounka/

Říční terasy

Zdroj: http://www.lahovicky.cz/products/praveka-reka-berounka/

Jak vznikaly říční terasy

Na svazích údolí Berounky dnes najdeme pozůstatky starých říčních usazenin v různých výškových úrovních, které vytvářejí typické terénní stupně. Odborně se těmto zbytkům říká říční terasové akumulace. Tvoří je hlavně kamenné a štěrkové materiály, které sem dopravil a usadil proud řeky v době, kdy tudy Berounka tekla v jiných trasách.

Pro tyto uloženiny je charakteristické, že kameny jsou zaoblené díky dlouhodobému působení vody. Často se ploché kameny skládají na sebe jako šindele na střeše. Pokud byste po povodni odkryli břeh řeky, pravděpodobně byste si všimli vrstev šikmo ukládaných usazenin, což je důsledek proudění vody při záplavách.

Na rozdíl od klidných meandrujících řek, kde se ukládají jemné prachy a jíly mimo hlavní koryto, v terasových akumulacích nic takového nenajdeme. Jsou typickým produktem divočících řek, které přenášejí a ukládají velké množství materiálu. Taková divoká říční ramena můžeme dnes pozorovat hlavně v podhůřích - tam, kde mají řeky větší spád, je méně vegetace a během přívalových dešťů se řeka rozlévá do širokého prostoru.

V minulosti právě tímto způsobem vznikaly rozsáhlé vrstvy říčních sedimentů v okolí Berounky. Dnes se z nich dochovaly už jen fragmenty - erozní zbytky, které připomínají někdejší mohutné říční toky, jimiž Berounka v pradávných dobách formovala zdejší krajinu.

Proč jsou říční uloženiny ve svazích údolí vysoko nad dnešní řekou?

Během dlouhého vývoje říční krajiny se Berounka postupně zařezávala do svého podloží, čímž si vytvářela stále hlubší údolí. Tento proces ale nebyl plynulý - střídala se období, kdy řeka intenzivně erodovala a zařezávala se do krajiny, s obdobími, kdy se naopak ukládaly nánosy štěrku, písku a kamení, ze kterých vznikaly říční terasy.

Tyto terasy jsou vlastně pozůstatky starých říčních koryt a jejich usazenin. Eroze a akumulace se tak v průběhu času střídaly, přičemž celkově musela eroze převládnout, aby vůbec mohlo údolí vzniknout. Každá terasa je tedy svědectvím určité fáze vývoje řeky.

Jak hluboko se řeka zařezává, záleží na množství energie, kterou proud má. Ta je ovlivněna hlavně spádem toku - čím prudší sklon řeky, tím větší sílu má proud a tím větší schopnost hloubit a přenášet materiál. Spád se ale během geologického času mění. Ovlivňuje ho nejen pohyb pevniny (tektonika), ale i výkyvy hladiny moří, které jsou však podstatné spíše v pobřežních oblastech.

Pokud má řeka k dispozici velké množství kamení a štěrku, spotřebuje velkou část své energie právě na jeho přenášení. Jakmile ale energie toku klesne - třeba rozšířením údolí nebo snížením spádu - tok už není schopný veškerý materiál unést, a tak se začíná usazovat. Pokud naopak materiálu ubývá, řeka opět začne více erodovat a zařezávat se hlouběji do podloží. Kolik materiálu řeka unese, závisí na podnebí a na členitosti krajiny. V oblastech dále od moře, jako je Česká republika, jsou proto hlavními faktory ovlivňujícími řeky klima a tektonické pohyby.

Klima a říční terasy

Ve čtvrtohorách, období trvajícím zhruba posledních 2,5 milionu let, docházelo ke střídání dob ledových (glaciálů) a teplejších meziledových období (interglaciálů). Každé z těchto období mělo odlišný vliv na vzhled krajiny i na samotné říční toky.

V době ledové byla krajina většinou zmrzlá, srážky byly převážně sněhové a vegetace téměř chyběla. Řeky tak měly malý průtok, který se zvyšoval hlavně při sezónním tání. Celkově byla doba ledová z hlediska vodní eroze poměrně klidným obdobím.

Naopak v meziledových obdobích bylo sice dostatek dešťových srážek, ale hustá vegetace a lužní lesy pomáhaly zadržovat vodu a zmírňovat erozi. Proto i tato období byla spíše stabilní z hlediska erozních procesů.

K největším změnám docházelo právě v přechodných obdobích – na konci doby ledové a na začátku interglaciálů nebo opačně. V těchto přechodných fázích se podmínky měnily rychle: vegetace ještě nebyla dostatečně vyvinutá, podloží rozmrzalo a srážky byly častější a intenzivnější. Právě tehdy docházelo k prudkým záplavám a říční toky mohly v krátké době přenést velké množství materiálu. Říční terasy tedy často vznikaly právě v těchto přechodných obdobích, i když je vývoj přírody vždy složitější, než by se zdálo na první pohled.

Tektonika a vývoj krajiny

Druhým významným faktorem byly pohyby pevniny, takzvané tektonické pohyby. Ty způsobují, že se některé části krajiny zvedají, zatímco jiné mohou poklesávat nebo se naklánět. Když se území zvedá, řeky reagují tak, že se začínají více zařezávat do svého podloží a vytvářejí hlubší údolí. Naopak v oblastech, které klesají, dochází k hromadění usazenin.

Pokud se podloží pod řekou nakloní, řeka změní směr a hledá si novou cestu podle toho, kam voda lépe odtéká. I to je jeden z důvodů, proč dnes některé říční terasy najdeme na místech, kde už řeka dávno neteče.

Území dnešních Čech bylo od konce třetihor postiženo právě těmito tektonickými pohyby, které měly za následek zdvih krajiny, přetvoření starých třetihorních řek a vznik hlubokých čtvrtohorních údolí, jaká známe dnes.

Z principu vývoje říčních teras vyplývá, že ty uloženiny, které najdeme vysoko nad dnešní řekou, jsou nejstarší. Směrem dolů k řece pak terasy postupně „mládnou“ - jsou mladší, protože vznikaly později, jak se řeka stále hlouběji zařezávala do krajiny.

Terasy Berounky

V mladších terasách přibývá hrubšího materiálu a zvyšuje se podíl místních hornin, což odráží postupné zkracování transportních drah materiálu a větší podíl místních přítoků na zásobování říčního toku úlomky. Zároveň s tím klesá i kvalita třídění, což je způsobeno častějšími epizodickými splachy a rychlejším ukládáním materiálu. V nejmladších terasách a v údolní nivě převažují hrubozrnné písčité štěrky a místy až balvanité polohy, které svědčí o silných přívalových proudech v přechodných obdobích mezi ledovými a meziledovými dobami.

Pro stratigrafické členění teras Berounky se využívá jednak jejich výšková poloha nad hladinou současného toku, jednak charakter a mocnost uloženin a v neposlední řadě i přítomnost pokryvných sedimentů - zejména spraší a svahovin se starými půdami. V některých případech byly k určení stáří využity i paleontologické nálezy nebo výsledky radiometrického datování, avšak s ohledem na složitou geologickou historii nejsou tyto údaje vždy zcela jednoznačné.

Obecně platí, že nejvýše položené terasy odpovídají starším glaciálům, zatímco nižší terasy a údolní niva jsou produktem mladších čtvrtohorních období. Terasy Berounky tak představují výbornou ukázku vývoje říčního systému v podmínkách mírného klimatického pásu, ovlivněného jak klimatickými změnami během čtvrtohor, tak i dlouhodobým tektonickým výzdvihem českého masivu.

Výzkum teras Berounky má kromě akademického významu i praktické využití - například při plánování stavebních aktivit, těžby štěrkopísků nebo při hodnocení stability svahů v blízkosti osídlení.

Vývoj Berounky

Vývoj říční sítě v oblasti Berounky je tedy úzce spjat s tektonickými pohyby a klimatickými změnami, které probíhaly od konce třetihor až do současnosti. Proces zahlubování toku byl nerovnoměrný, řízený jak změnami klimatu během glaciálů a interglaciálů, tak i dlouhodobým výzdvihem českého masivu. Významnou roli hrály i lokální geologické podmínky, například výskyt tvrdších horninových prahů, které ovlivnily tvorbu zákrutů a meandrů.

Dnešní podoba údolí Berounky je výsledkem tohoto dlouhodobého vývoje. Starší a výše položené terasy dokumentují období stabilnějších poměrů s převládající akumulací materiálu, zatímco nižší terasy a současné říční koryto ukazují na fáze rychlého zahlubování a přizpůsobování říčního profilu novým podmínkám. Údolní meandry, jako například v oblasti Dolních Mokropes, jsou typickým projevem tohoto vývoje a svědčí o postupném přechodu z širokého, plochého údolí do hluboce zaříznutého údolí s výraznou říční erozí.

Celkové zahloubení Berounky během čtvrtohor o přibližně 100 metrů na jejím nejnižším toku pod Dolními Mokropsy dokládá intenzitu těchto geomorfologických procesů. Tento vývoj je obdobný jako u dalších velkých českých řek, například Vltavy a Labe, a potvrzuje, že celý český masiv byl během čtvrtohor v procesu pomalého, ale setrvalého výzdvihu.

TIP:

KUDY A KAM TEKLA ŘEKA?

Nejdůležitějšími doklady o minulosti vodních toků jsou kromě tvaru terénu také jejich sedimenty - písčité nebo štěrkopískové naplaveniny, které zanechaly dávné řeky v krajině. Tyto sedimenty nám poskytují vícenásobné informace. Jednak potvrzují, že v daném místě a nadmořské výšce řeka někdy skutečně tekla. Uložení sedimentu a jeho texturní vlastnosti odhalují údaje o rychlosti a směru proudu, stejně jako o charakteru samotného toku. Složení štěrkových i písčitých částí nám zase přináší informace o původu unášeného materiálu. V hrubších frakcích lze sledovat původ valounů různých hornin či křemene, zatímco ve frakci písčité má nezastupitelný význam studium zastoupení těžkých minerálů - minerálních zrn s vyšší objemovou hmotností než hlavní horninotvorné minerály, jako jsou křemen nebo živce. Tyto minerály ukazují, z jakých typů hornin a oblastí materiál pochází. Dále lze využít i některé specifické geochemické vlastnosti křemene, který je nejhojnější složkou písčitých sedimentů, například poměr stabilních izotopů kyslíku.

Přímé datování říčních sedimentů je však zpravidla velmi složité. Nálezy datovatelných zbytků rostlin či živočichů jsou vzácné, v běžných štěrcích a píscích obvykle chybí biotické fosilie. Pomoci mohou instrumentální datovací metody. Významné je například studium magnetické orientace drobných částic klastického materiálu uložených řekou - parametry magnetického pole Země se totiž v průběhu času měnily, což lze využít k datování sedimentů. Dále lze dobu expozice valounů křemene na povrchu teras určit pomocí kosmogeních radionuklidů (například ^10Be a ^26Al), které vznikají působením kosmického záření. Díky novým poznatkům posledních let se tak postupně daří lépe pochopit vývoj říční sítě a založit ho v některých částech geologické historie na objektivnějších datech.

Zdroj: Dobrichovice, obec Karlik Radnicko, Lahovicky, Vesmir, Wikipedie