Pravěká řeka Berounka

16.02.2022 12:16

Aktualizováno: 09.03.2022 23:42

Historie Berounky

Berounka (německy Beraun) je významná česká řeka v západní části republiky (Plzeňský, Středočeský kraj a Praha) a největší levostranný přítok Vltavy. Vzniká v Plzni soutokem Mže a Radbuzy, je dlouhá 139,1 km, s nejdelší zdrojnicí (Radbuza-Úhlava) 252 km. Povodí má rozlohu 8 855,47 km², z čehož se 35,96 km² (29,23 km² Mže a 6,73 km² Úhlava) nachází na území Bavorska. Prameny zdrojnic se nacházejí v pohořích Český les a Šumava. Nejvyšších průtoků dosahuje řeka na jaře. Ústí do Vltavy na území Prahy u Lahovic.

Na území dnešní řeky Berounky byla koncem starších třetihor prarovina v úrovni asi 400 metrů nad mořem. Tehdejší řečiště odvodňovaly tuto plochu k severozápadu současně s celými středními Čechami. Později vzhledem k tektonickým pohybům vznikly podkrušnohorské kotliny - plzeňská kotlina a střední Berounka až ke Křivoklátu byla odvodňována severně pod Krušné hory.

Praberounka, která odtékala poblíž Kralovic přes Holovousy, Unhošť a Horoměřickou pláň na východ, kde ústila do východočeského mořského zálivu. Tato Berounka byla v období neogenu ( = doby trvající asi 25 mil. let - 1. fáze období třetihor. Dělíme na pliocén 1,8 - 25 mil. let a miocén 7 - 25 mil. let trvání) nejvýznamnější řekou střední Čech, a vlévala se do ní Vltava, tehdy pramenící u současného Orlíku. Tento stav se změnil až v pliocénu (mladší období neogenu), kdy Vltava získala rozsáhlé povodí v jižních Čechách a stala se nejvýznamnější řekou v Čechách. Z toho co bylo uvedenou vyplývá, že řeka Berounka je zřejmě nejstarší na českém území.

Stará koryta řeky Berounky

Málo známým faktem je, že Dobřichovice se původně nalézaly v místě dnešního Karlíku. Důvodem byla existence významné dopravní křižovatky, ale možná také starší poloha koryta řeky Berounky (Mže). Koryto v průběhu historie měnilo tvar a polohu - v pravěku i v dobách pozdějších. Dělo se tak v souvislosti se zanášením stávajícího koryta sedimenty a také v souvislosti s povodněmi, které řece usnadňovaly, aby si našla novou cestu. Na některých satelitních snímcích jsou patrné stopy po starých korytech.

Ukázalo se, že z tohoto pohledu nejzajímavější je ortofotomapa na stránce katastru nemovitostí. Stará koryta řeky jsou dobře patrná. V některých místech snad dokonce korespondují s křivolakými hranicemi pozemků. Bohužel však není k dispozici průzkum, který by určil, kdy přesně a jakými místy řeka protékala.

Na stránkách obce se o Dobřichovicích píše:

Původní osídlení je daleko starší a první osada stála v místech dnešního Karlíka, 1,5 km vzdáleného. Usadil se zde slovanský rod Dobřichův, po kterém byla osada nazvána. Sídlo Dobřichovo s opevněným hrádkem a románskou rotundou v Karlíku a s tvrzí, chránící brod přes řeku Berounku, náleželo pod moc českých knížat a králů až do poloviny 13. století, kdy se vrchností stali pražští Křižovníci.

Na stránkách Karlíka se píše:

Když Boleslav II. založil na sklonku svého života benediktinský klášter  sv. Jana Křtitele na soutoku Vltavy a Sázavy (dnešní ostrov sv. Kiliána v Davli) daroval tomuto klášteru osadu Karlík  s kaplí a desátky lidí tam usedlých. Benediktýni věnovali místu velkou péči. U Berounky založili na místě staré tvrze velký dvorec s tvrzí, která střežila důležitý brod přes Berounku a z nějž vznikla osada a pozdější obec a městys Dobřichovice. Mniši mýtili lesy, vysoušeli místní močály a měnili je v role. Růstem Dobřichovic upadal význam Karlíka a těžiště osídlení bylo postupně přeneseno na území dnešních Dobřichovic.

Novější historií je výstavba křížovniského zámku v Dobřichovicích, která souvisela již s brodem, který se v dané době nacházel právě v místě dnešního dobřichovického zámku, jak nás informoval pan Klimek na své přednášce. Osídlení v "nových" Dobřichovicích tak od začátku souviselo právě s tímto brodem. Mnoho lidí se živilo činostmi souvisejícími s intenzivní dopravou. Byli to průvodci, nosiči a jistě také hostinští a obchodníci. Brod zde fungoval do té doby, než byl zřízen přívoz. Ten pak byl v 19. století nahrazen prvním - dnes již neexistujícím mostem.

Detailnější pohled

Když se podíváme na svah, který mezi Kazínem a Zbraslaví stoupá na hřeben Brd, jsou v terénu patrné stupně – jakoby z údolí Berounky k Cukráku vedlo nějaké obří schodiště. Jsou to tzv. říční terasy – pozůstatky dávných říčních koryt. Možná by obyvatele Vráže nenapadlo, že jeho dům patrně stojí uprostřed širokého řečiště, v němž proudila voda pravěké Berounky. Místo, kde se dnes nacházejí Dolní Černošice, bylo v té době asi 80 m pod povrchem. Řeka se musela do současné pozice postupně zahloubit a při tom odnést obrovské množství horninového materiálu.
Celý proces vytváření údolí trval vzhledem k lidskému životu nepředstavitelně dlouho – asi milion let, avšak z hlediska geologického času, jehož mezníkem je zrození planety Země, je vytvoření údolí Berounky (ale i ostatních českých řek) pouhým okamžikem. Pro pochopení vývoje údolí Berounky během tohoto krátkého a nejmladšího období historie Země – čtvrtohor – je nezbytné studium říčních uloženin tvořících terasové stupně na svazích údolí. Jejich prostorové rozložení na nejdolnějším toku je znázorněno na obrázku

Říční terasy

Zbytky říčních uloženin v různých výškách na svahu údolí, které často tvoří terénní stupně, nazýváme říční terasové akumulace. Těleso terasy tvoří horninové úlomky uložené proudící vodou v říčním korytě. Takové uloženiny poznáme podle typických znaků, které jsou výsledkem fyzikálních hydrodynamických zákonitostí. Charakteristické pro takové uloženiny je zaoblení valounů, z nichž ty ploché jsou na sebe doškovitě poskládány. Zkuste si po povodni odkopat odkryv v některém písečném tělese na břehu řeky nebo v korytě a uvidíte patrně některý druh šikmého zvrstvení. V terasových uloženinách se nenacházejí znaky typické pro meandrující řeku: chybí jemné prachovité a jílovité uloženiny, které sedimentují v nivě mimo říční koryto. Terasové akumulace jsou ale typickými uloženinami divočících řek. Divočící řeky se vyznačují velkým objemem transportovaného a ukládaného materiálu. Dnes je můžeme vidět v podhorských oblastech, kde je větší spád toků, méně vegetace a dostatek materiálu k erozi a transportu během sezónních záplav. Řečiště (koryto) je rozprostřeno přes celou šíři údolí a tok se tu větví do mnoha dílčích nestálých kanálů, oddělených  tělesy uloženin, které se tvoří během povodní. A právě v takovém říčním prostředí docházelo v minulosti k akumulaci terasových uloženin, z jejichž původního rozšíření dnes zůstaly jen erozní zbytky.

Proč jsou ale říční uloženiny ve značných výškách nad řekou ve svahu údolí?
Během vývoje údolí se řeka zařezávala do svého podloží, přičemž tato její erozivní činnost byla několikrát přerušena obdobím usazování transportovaných úlomků, které vytvořily terasovou akumulaci o určité mocnosti (tloušťce). Terasové stupně jsou tedy výsledkem erozních a akumulačních cyklů, přičemž eroze musí být celkově převládající, aby mohlo dojít k vytvoření údolí.

Činnost toku závisí na rozložení jeho energie (síly). Energie toku, která je dána jeho spádem, se spotřebovává na erozi a přemísťování (transport) erodovaného materiálu. Spád toku je ovlivňován vertikálními pohyby pevniny (to jest tektonicky ) a změnami výšky mořské hladiny, což ovšem hraje roli pouze v pobřežních oblastech. Pokud je k dispozici dostatek horninových úlomků, energie toku se spotřebovává na jejich transport. Když dojde k poklesu energie toku,  - např. rozšířením údolí, poklesem spádu apod. -, transportovaný materiál se uloží a dochází k jeho akumulaci, říční údolí se zanáší. Pokud je materiálu k transportu nedostatek, energie toku se spotřebovává na boční a hloubkovou erozi nezpevněných uloženin, případně i skalního podloží (přičemž úlomky hornin unášené proudem působí jako brusivo). To, kolik horninového materiálu se dostane do vodního toku, závisí na klimatických podmínkách a členitosti reliéfu. Pro kontinentální, od moře vzdálené oblasti jsou tedy dva hlavní faktory ovlivňující energetické poměry toku (a tedy jeho erozní a akumulační činnost): klima a tektonika.

Klima je během čtvrtohor velmi proměnlivé. Jak víme, dochází v tomto období ke střídání dob ledových (glaciálů) a teplejších meziledových (interglaciálů). Od klimatu se odvíjí množství srážek, jejich skupenství (pevné, kapalné), hustota a skladba vegetačního pokryvu, ... atd. V době ledové je povrch země zmrzlý, srážky jsou vesměs pevné, vegetace sporá nebo žádná, řeky jsou málo vodné, jejich průtok se zvětšuje pouze při sezónním tání. Z hlediska energie říčních toků můžeme dobu ledovou považovat za klidné období.

V meziledové době je dostatek kapalných srážek, ale na druhou stranu je vyvinuta hustá vegetace, která společně s regulační schopností lužních lesů vyrovnává odtok vody a omezuje erozi(myšleno pro mírný klimatický pás). Tedy i dobu meziledovou můžeme považovat za období erozně-akumulační stability. K narušení energetické stability toku dochází v přechodných obdobích mezi dobou ledovou a meziledovou a opačně a s největší pravděpodobností právě v těchto obdobích dochází k erozním a akumulačním událostem. Skutečnost je však, jak už to v přírodě bývá, komplikovaná a uvedené schéma je pouze orientační. Jistá je však vazba terasových akumulací na ledové doby, a proto je k nim stratigrafie  teras vztahována (jak je patrné z obrázku 2).

Tektonické pohyby způsobují zdvihání či poklesávání a naklánění území. Zjednodušeně řečeno, pokud se území zdvihá, řeka má tendenci se zahlubovat. V poklesávajících oblastech zase dochází k akumulaci uloženin. Pokud se území pod řekou různým způsobem naklání, řeka se stěhuje ve směru většího spádu; může tedy úplně změnit směr toku. Patří se dodat, že české území bylo od konce třetihor postiženo nakláněním a celkovým výzdvihem, jak dokazuje úplné přetvoření třetihorní říční sítě a hluboká údolí čtvrtohorních toků.

Z principu vývoje terasových akumulací vyplývá, že akumulace položené nejvýše nad údolím jsou nejstarší a směrem do údolí „mládnou“.
Terasy Berounky

Ze čtvrtohorního vývoje Berounky se na svazích údolí mezi Plzní a soutokem s Vltavou zachovalo 13 terasových stupňů plus údolní akumulace. V zájmové oblasti však nejsou zachovány všechny stupně (srovnej obr. 1 a 2). Při studiu teras se zabýváme vzájemnými vztahy bází a povrchů reliktů terasových akumulací po celé délce toku, jejich plošným rozsahem a charakteristickými znaky uloženin. Dobrým vodítkem při stratigrafickém členění teras jsou uloženiny pokrývající terasy (spraše, svahoviny) obsahující staré pohřbené půdy. Problematické bývá určení jejich absolutního stáří.

Stručná charakteristika teras Berounky vypadá takto: Povrchy i báze teras se mírně uklánějí do údolí; jejich podélný průběh je v celé délce toku vcelku plynulý, což ukazuje na malý vliv dílčích tektonických pohybů. Výškový rozdíl mezi stupni se směrem proti toku snižuje (tzv. sbíhání teras). Mocnost terasových akumulací, dnes již redukována erozí (a těžbou), je 3 – 25 m. Akumulace jsou tvořeny písčitými štěrky a písky různé zrnitosti, přičemž materiál starších (výše položených) teras je jemnozrnnější a lépe vytříděný.

Vývoj Berounky

V třetihorách byla říční síť zásadně odlišná od dnešní podoby. Zbytek říčních uloženin z této doby (miocénu) je v zájmovém prostoru zachován v činné těžebně na Sulavě. Předpoklad V. Dědiny, že Berounka byla ve svrchním miocénu hlavní řekou Čech, se neprokázal.

Současná říční sít se začala vytvářet koncem třetihor. Následkem tektonických pohybů souvisejících s vrásněním Alp, došlo k vyzdvižení Krušných hor (oligocén/miocén) a Šumavy (miocén-pliocén). V reakci na tyto události se začala měnit říční síť a od konce pliocénu je již téměř shodná s dnešní (kromě hloubkového zářezu). Dobrým příkladem tektonicky podmíněné změny říčního toku je Vltava, která do spodního pliocénu odtékala k jihu a byla přítokem Dunaje, změnila svůj horní tok do dnešního směru a koncem pliocénu už je hlavní řekou Čech. Také Labe, které odtékalo k jihovýchodu na Moravu postupně změnilo svůj tok do dnešního směru v době od konce miocénu a v pliocénu. Berounka tekla v současném směru částečně již v miocénu, ale dnešní průběh toku lze sledovat až od pliocénu. V počátečním stádiu bylo údolí založeno jako plochá tektonická sníženina (prohyb). Počátkem čtvrtohor řeka protékala převážně v přímočarém 1 – 2 km širokém mělkém údolí. Zahlubování toku v období akumulace 1. až 3. terasového stupně bylo pozvolné, ale již v době akumulace terasy č. 2 se začínají vytvářet zákruty díky přítomnosti různě odolných podložních hornin (výběrová eroze). Rychlé zahlubování toku do horninového podloží nastalo od akumulace 4. terasy – výškové rozdíly mezi následujícími (nižšími) terasovými stupni vzrostly. Zrychlené zahlubování toku se projevuje také na Vltavě a Labi a souvisí patrně s rychlejším výzdvihem území. Při zahlubování docházelo k zužování údolí jehož směr se řídil strukturní stavbou a odolností podloží (vrstevnatost, zlomy, výběrová eroze). Vytvářejí se údolní meandry (např. Dolní Mokropsy). K poslednímu zahloubení toku a akumulaci uloženin došlo v reakci na poslední dobu ledovou – wiselský (würmský) glaciál. Tato údolní akumulace (tzv. údolní terasa, 7c) je mocná 3 -10 m a je překryta nivními sedimenty současné řeky mocnými asi 3 m.

Terasové stupně na nejdolnějším toku Berounky pod Dolními Mokropsy dokazují zahloubení Berounky během čtvrtohor přibližně o 100 m.

TIP

KUDY A KAM TEKLA ŘEKA?

Kromě morfologie terénu jsou nejdůležitějším svědectvím o minulosti vod­ních toků jejich sedimenty – písčité nebo štěrkopískové naplaveniny zane­chané v krajině dávnými toky. Tyto sedimenty poskytují několikerou výpo­věď. Jednak jsou dokladem o tom, že v daném místě a v dané nadmořské výšce někdy tekla řeka. Uložení sedimentu a jeho texturní znaky prozrazují informace o rychlosti i směru proudění a také o celkovém charakteru toku. Složení štěrkové i písčité frakce nese informace o původu unášeného ma­teriálu. V hrubší velikostní frakci lze studovat původ valounů různých typů hornin nebo různého typu křemene, v písčité frakci má nenahraditelný vý­znam studium zastoupení těžkých minerálů. To jsou minerální zrna s obje­movou hmotností větší, než mají hlavní horninotvorné minerály jako kře­men nebo živce. Přinášejí svědectví o tom, z jakých typů hornin, a tedy ze kterých oblastí byla uvolněna a přinesena řekou. Využít lze i některé speci­fické geochemické vlastnosti samotného křemene jako všeobecně nejhojněj­ší složky písčité frakce, třeba poměr stabilních izotopů kyslíku.
Přímé datování říčních sedimentů je zpravidla velmi obtížné. Nálezy časo­vě zařaditelných zbytků flóry nebo fauny jsou spíše ojedinělé, v nejběžněj­ších štěrcích a píscích obvykle nenalézáme žádné biotické zbytky. Pomoci mohou některé z instrumentálních datovacích metod. Pro říční sedimenty má velký význam studium magnetické orientace drobných klastických sou­částek uložených tokem. Parametry magnetického pole Země, zejména orientace magnetického pole, se totiž během historie měnily, což lze pro da­tování sedimentů využít. Dobu expozice valounů křemene na povrchu teras dosahu kosmického záření lze určit i pomocí některých kosmogeních radio­nuklidů (10Be, 26Al). S využitím nových poznatků posledních let se řada otá­zek postupně vyjasňuje a vývoj říční sítě začíná být založen, alespoň v někte­rých úsecích geologické historie, na objektivnějších datech.

Zdroj: Dobrichovice, Radnicko, Lahovicky, Vesmir, Wikipedie

Zobrazit další články: Všechny články